VĚRA TATARO Sotva po narození udržela stabilitu a voskovku ve své malé ručičce, začala kreslit. Rodiče s rozpaky sledovali její ranou tvorbu, která postupně ozdobila zdi a nábytek jejich žižkovského bytu, naštěstí však měli pochopení pro její talent, a hned jak to šlo, zapsali ji do lidové školy umění. Tam jí ukázali, že ke kreslení byl vynalezen speciální materiál – papír – a její tvorba nabrala nový směr. Na základní škole udivovala svým talentem, dokonce i učitelku výtvarné výchovy, která nejprve přemýšlela o změně zaměstnání, ale nakonec se jen rozhodla její práce neznámkovat, protože jak by k tomu přišly ostatní děti. Na střední grafické škole už nikoho svým talentem neudivovala, protože místo toho, aby se zdokonalovala ve svém umění, učila se konstruovat papírové krabičky. Po střední škole se pokoušela dostat na akademii výtvarného umění, obor animovaná tvorba, leč neúspěšně. Chvíli přemýšlela o kariéře restaurátora, ale pak si přečetla jistý inzerát ve Večerní Praze. Hned na to nasedla na první autobus, který ji dovezl na Barrandov, do studia kresleného filmu „Bratři v triku“. Tam kreslila večerníčky, nejprve jako konturista, po té jako fázař – asistent animátora – a potkala svého budoucího muže. Po několika letech z kresleného filmu odešla na volnou nohu, na které se ještě chvíli zabývala kresleným filmem, od kterého přešla k počítačové grafice. S tou však brzo sekla a vrátila se ke kreslení, u kterého zůstala dodnes. Stala se vyhledávanou ilustrátorkou a její obrázky se pravidelně objevují na mnohých produktech a v reklamách. Když zrovna nekreslí nějakou ilustraci, sedí u malířského stojanu a maluje obrazy, které pak vystavuje po celém světě, sbírá za ně různá ocenění a občas nějaký daruje na charitativní účely (např. Nadace Charty 77). A když konečně odloží všechny ty tužky, štětce a barvy, relaxuje se svými třemi psy, nejlépe na zahradě, kde se rýpe v hlíně a čerpá energii a inspiraci pro svůj další obraz nebo ilustraci.
V roce 2008 získala Věra prestižní ocenění od American Design Awards v kategorii ilustrace >.

KAMIL TATAR Jako kluk hltal vše co bylo kreslené, ať to byly kreslené seriály v časopise Květy a Ohníček či kreslené vtipy v Dikobrazu. To mu však nestačilo, brzy začal sám kreslit různé pišišvory, nejraději při vyučování ve škole, která ho zřejmě moc nebavila. Učitelky neúnavně zabavovaly pokreslené sešity, které mu nikdy nevrátily, patrně proto, že za kilo papíru se tehdy platilo slušných padesát haléřů. Prvním větším úspěchem byl kreslený portrét spolužáka, který byl vystaven na nástěnce na chodbě školy. Opojen slávou a uznáním nastoupil na střední lesnickou školu, kde brzy zjistil, že to nebyla správná volba. Učil se všechno možné o lese, jenom ne jak ho nakreslit. Kreslil alespoň vtipy do školního časopisu a do šuplíku první komiks, kde se to hemžilo nahými dívkami a létajícími motorovými pilami. Hned po maturitě vylezl z mlází na kraji lesa, svlékl lesnickou uniformu, oblékl si kabát, kalhoty a boty po dědovi a nasedl na první autobus, který jej dovezl na Barrandov, do studia kresleného filmu „Bratři v triku“. Tam míchal barvy, koloroval večerníčky a potkal svou budoucí ženu. Z kresleného filmu odešel na volnou nohu, po které chvíli skákal ještě jako kolorista a po nucené civilní službě a kratším působení v tiskárně, se posadil před počítač a začal se věnovat počítačové sazbě a grafice. Grafika se postupně začala mísit s ilustrátorskou prací, a když ilustrování začalo převažovat, zvedl se jednoho jarního dne od počítače, aby zasedl za kreslicí stůl, kde sedí dodnes. Kreslí ilustrace pro reklamní agentury, ilustruje časopisy a knihy, kreslí komiksy, kreslené vtipy a příležitostné ilustrace (jako jsou např. naše svatební oznámení), věnuje se letteringu (píše texty do komiksových „bublin“). Když zrovna nekreslí, studuje a zdokonaluje své ilustrátorské řemeslo, sbírá staré ilustrované knihy a časopisy, jezdí do knihařské dílny, kde se ty staré knihy a časopisy učí vázat a opravovat, píše povídky a básničky, fotí a ze všeho nejraději mlátí do bubnů v kapele, která se momentálně připravuje na svůj nástup na domácí a světová pódia.